Tak jsem včera objednala další knížku, protože “potřebuju něco do kapsy do práce”, jak poznamenal jeden z Bobříků (Oberarzt-obřík-bobřík .. to jenom, ať stíháte sledovat moje myšlenkové procesy). Asi si budu muset prohlídnout jeho kapsy, protože ty 700stránkový “kapesní” guidelines se do těch mejch zaručeně nevejdou.

Už teď si připadam jak mula – v jedný kapse zápisník, kapesní farmačka, 2 propisky (1 kradená – doufam, že bude psát, ať mam taky nějakou radost), visačka a ve druhý fonenďák, klíče a na konci dne taky halda rukavic. Protože jsou kapsy v úrovni boků, nemůžu se ani ohnout, aniž bych se na něco (většinou na ten fonenďák) nenapíchla.  A když už se bezbolestně ohnu,  všechno mi z kapes vypadá. Z toho vyplývá pravidlo č.1 pro pohyb na sále: když je něco na zemi, ohni pro to sestru.
Už jsem konečně pochopila, na co mají dotoři plášť. Je to supr kabelka. Narvete ho věcma, hodíte ho přes ramena (v zimě zahřeje) a ještě vypadáte jak borec (ne jako údržbář – o našich stejnokrojích pohovořím jindy).

Ale vraťme se ke knížce. Dneska měla dorazit. Čekala jsem celej den – ani jsem nešla na nákup. A co? Nic. DHLko mi pak někdy v 7 soustrastně napsalo, že “z neočekávaných důvodů nebylo možné balíček doručit a bude předán nejbližší pracovní den”. Supr. Dík. V pondělí šaškuju v práci, takže jsem jim poslala maila, ať mi mou knížku doručí odpoledne, a hlavně, ať jí probůh nedávají nikomu ze sousedů (jsou divný, sice jsem nikoho z nich ještě neviděla, ale podle zvuků … jsou divný). Němci držej neděli.. takže zítra si sušenky ke kafi už nekoupim.

Tim “neočekávaným důvodem” byl každoroční neonacistický průtah městem. Aby to mělo ty správný grády, chlapci si naplánovali hlavní část akce v přistěhovalecký čtvrti (to je tam, co bydlim teď já..dočasně ). Místní nezůstali pozadu a ohlásili na dnešek protinacistickou demonstraci.  Výsledek si dovedete představit. Na jednu stranu se nedivim, že se do toho řidiči DHLka nechtělo .

Mmm zítřek bez sušenek.. krize. Tyhle jsou moje oblíbený.

Tohle berte jako pokračování od posledně (s dvouměsíční pauzou) – minulej příspěvek jsem dneska omylem našla v koši, tak jsem ho nahodila, pač zas taková trága to neni:). Právě jsem se vrátila z cyklovýletu kolem našeho malého průmyslového městečka. Popřemýšlela jsem, že Nickiy by se tu líbilo. Cyklostezka kam se podíváš, na kole lze v klidu dojet z jednoho konce Roury na druhej a řidiči dávají cyklistům ochotně přednost. Což mě přivedlo na další myšlenku. Už měsíc Nickiy slibuju, že napíšu něco na blog. No.. doufam, že mě omlouvá, že můj původní záměr byl provést rekonstrukci, vycucat si z prstu novou doménu a pak něco sepsat, ale na to potřebuju PPho, kterej je (jako obvykle) línej až za roh. Takže to tady ještě nějakou dobu bude vypadat jako u Barbie v pokojíčku.

Takže shrňme události posledních dvou měsíců. Po chrabrém boji s úřady, promoci, dalším boji s úřady jsem se přesunula do Reichu. I když se mi sem původně moc nechtělo, kousek dál severnějc to vypadalo lákavěji, je to furt lepší než seděl doma na zadku. Boj s úřady stále pokračuje, tentokrát na straně (ne)přítele. Aspoň, že mám tu práci, která mě dle známého německého výroku, osvobodí

Dneska jsem byla vyvenčit kolo. Když jsem se před 14 dny poprvé dostavila do nemocnice, abych se ukázala šéfovi, hned první dotaz po pozdravu byl, jestli mám kolo. S trochu nechápavým výrazem jsem oznámila, že ne. O 2 dny později jsem stála u šéfa v garáži, stále trochu nechápající, k čemu mi kolo bude, zatímco mi on v potu tváře dopumpovával gumy na svém “kole pro návštěvy”, které mi bylo zapůjčeno do začátku září. Moje pochyby se ještě znásobili, když jsem se cestou zpátky do centra ztratila (přestože jsem měla mapu) a navrch zmokla (což šéfa dost pobavilo). Kolo jsem pak vyvláčela uzkým schodištěm do svého jednopokojáku a zaparkovala ho před televizí, kde klidně stálo až do dnešního odpoledne. Budu ho asi příští týden vracet, a tak mě trochu přepadly výčitky, že jsem se na něm ani jednou neprojela, protože buď a) pršelo, b) cíl cesty by vyžadoval parkování a i přes věk kola a řetěz jako bonus bych měla obavy o bezpečnost, c) byla jsem líná. Dneska se ani jedno nekonalo, tak jsem vyrazila směr botanická zahrada, cestou jsem se rozhodla, že se místo toho zajedu podívat na univerzitu a když mě v půlce cesty zastavily zátarasy kvůli opravě mostu a křeče v pravym kotníku, uznala jsem, že cíl je splněn a jela jsem zpátky. Teď jenom dost lituju, že jsem nepřekonala lenost dřív. Kolo je fakt super

Co se týče práce, moje týdenní skóre je 1x zaintubovaný jícen, 2x nezaintubováno vůbec, 2x přiskříplý rty mezi zuby a laryngoskop, 3x nenapíchnutá céva, natažený svaly a křeče v levý ruce a skřípnutej pravej prostředníček. A pak že ARO je snadný. Ono to sice vypadá, že tam člověk jenom tak sedí na židličce a něco si tam šmrdlá, ale zas taková sranda to fakt neni. Navíc, když se jako první informaci dozvíte, že to, co vidíte na přístrojích nemusí odpovídat skutečnosti, vrací Vás to někam o 100let zpátky, kdy měříte puls na ruce a fonenďákem objíždíte hrudník.
Na druhou stranu je to rozhodně zábavnější než škola. Jednak se tady toho víc naučíte (třeba napichovat cévu – ve škole to nezvládli za 6let, tady to šlo po jednom dni) a taky i proto, že je to placený (dokonce i ty 2,5 hodiny, co jsme v pátek proseděli na obědě).
Vzhledem k zarytě nízkýmu množství matroše na netu jsem pořídila největší učebnici v životě. Die Anästhesie má asi 2000 stránek a váží asi 5kilo. Chlap z DHLka se mi smál, když se mi podlomily kolena, jak jsem jí přebírala.  Takže si teď po večerech vesele listuju v posteli, přičemž musím dávat pozor, abych neusnula a knížečka mě nezavalila.

Teď jdu něco číst, ať zítra nevypadam, jak úplná trubka (haha… jak naivní zbožné přání..).

Tak tady máme konec června. Horko jak na Sahaře, já po operaci a job pro rodiče na krku… prostě pohoda.

Je to pár dní, co jsem definitivně zapíchla školu. Né, že bych se na to vykašlala.. jenom někdo prostě usoudil, že jsem zralá na posun do pracovního procesu. Tak si teď hraju na nezaměstnanýho vysokoškoláka. Člověk by čekal euforii z posledních prázdnin a nabytýho titulu. Místo toho relaxuju v indiferentním stavu nálady protknutým občasným orgasmickým zábleskem konce školní buzerace (tahle představa je vydatně podporovaná občasnou komunikací se studijním). Takže jediný, co se změnilo, je, že mi chvilku trvá než se v dotaznících u kolonky “nejvyšší dosažené vzdělání” rozhodnu pro vysokoškolské.

… to be continued…

Potřebuju vymyslet nějakej míň retardovanej obrázek na úvodní stranu. Ty kytky vypadají jako z funusu.. nebo hůř, jako součást inventáře milovníka barbín. Jestli máte někdo nějaký návrhy, předložte..
Vzhledem k tomu, že léto je opět tady, prašnost na koleji se zvýšila asi o 200%. Už mě fakt protáčí to tam neustále uklízet (neustále = jednou za měsíc to tam s Barykem prohrneme). Včera jsem na netu zase narazila na inzerát týpka, co nabízí úklidové služby zdarma pod podmínkou, že bude pracovat nahý. Začínam o tom dost uvažovat. Baryk má sice obavy, že to nebude stát za koukání, ale já si myslim, že je třeba si jasně stanovit preference – a když už se nemůžu přes haldy prachu probít ani k oknu, je úklid na prním místě. Pokud to bude něco hodně tragickýho, mohli bysme to poslat do kuchyňky. Tam se kolikrát štítim vzít si vlastní jídlo z lednice, nebo si nedejbože něco odložit na linku (pokud zrovna neni zaskládaná  zbytkama jídla apod.). Efekt nahatýho borce by se v kuchyňce mohl zdvojnásobit: 1) vygruntuje a vydezinfikuje to tam, 2) jestli ho tam najde Blondýna a Ta-s-tim-divnym-jménem,  přestanou do kuchyňky tolik chodit a dělat tam bordel. A to už stojí za úvahu!

Pár rad do života od záchranářů

Základy fyziologie

Vzduch cestuje dovnitř a ven, krev obíhá pořád dokola. Jakákoliv odchylka je špatně.
Každé krvácení se jednou zastaví samo.
Každý musí jednou umřít.
Když dítě neřve, něco se děje. Read more »

“Chceš rozesmát Boha? Seznam ho se svými plány do budoucna…..”

Happy Easter to everyone!

Absolvent přírodních věd se ptá: “Proč to funguje?”

Absolvent techniky: “Jak to funguje?”

Absolvent ekonomiky: “Kolik to stojí?”

Absolvent humanitních předmětů: “Chcete k tomu hranolky?”

Another rainy week in Prague. I really dislike this way of spring.
Anyway, I had a successful week – obsterics and gynecology wont bother me till the rest of my life I even managed to sunbathe a little while studying for the exam last week. On Monday I received my language certificate (first in my life!). Sometimes I feel too lucky to believe its all true.. and am just waiting till something bad happens – which makes me very stressed so I cant really enjoy the luck of the moment.
So now a week off, including caraoke + 80′-90′ disco with our nation-gang on Friday and revival choir meeting on Sathurday.

Yep, and seems my dear homeland is internationally famous again, exactly in the way we like it